Když tancují vlci

Tak se nám divadelníci radují. Odehrávají se před námi děje jak z absurdního dramatu. V Národním divadle, které vede staronový ředitel, dosazený opět bez výběrového řízení, se hraje jeho Libuše v podání, ze kterého by nejen Smetana plakal. Ke všemu ke 100. výročí vzniku dnes již rozbité, okleštěné republiky…

Ale asi toho bylo rozbitého více, asi bylo i hodně pláče a nejen z Libuše, protože Ministerstvo kultury ČR bezprecedentně posunulo termíny pro podání žádostí o dotace a pro výběrová dotační řízení na příští rok, aby prý bylo možné „vyhovět těm, kteří původní lhůtu nestihli.“

Není se asi čemu divit - mnozí místo pilného vyplňování žádostí zmerčili možnost zavděčit se současným mocným kritikou všeho, co vyčnívá nad pohodlný mainstream. Že si přitom pletou Putina s Puškinem, jedno jest. Prostě osa Nohavica – Putin míří na východ, je fuj, tak mor ho! Ať žije demokracie a euroatlantická civilizace, která jí krví a mečem uhájí proti všem! Pravda, poučili se z Husa, poučili se z Dimitrova, ale v rouše beránčím pořád stejní vlci jsou…

Stejní vlci, co nepotřebují svět bratří Grimmů. Když jsme před volbami diskutovali v Divadelním institutu, zástupci ze všech stran, snad kromě jedné jsme se bili všichni v prsa, že výdaje na kulturu mají být minimálně ve výši 1 % rozpočtu, bez položek na církve. Tam bylo Karkulek, Jeníčků a Mařenek…Ale v návrhu rozpočtu na rok 2019 jsou výdaje na církve opět součástí rozpočtu ministerstva kultury a bez nich jde na kulturu pouhá tříčtvrtina procenta…

Vlci… Kdyby to tak byla aspoň ta pohádka, kdyby to bylo jen to absurdní drama. Ale je to skutečnost, je to život. V něm by místo pro takový Absurdistán být nemělo – patřit má tak maximálně na prkna, co znamenají svět. Jako varování, memento našich selhání… Snad aspoň po adorovaných hrdinech těchto dramat nepojmenují lavičky nebo náměstí…