Nestačí jen vzpomínat
V těchto dnech si připomínáme konec nejstrašnější války v historii lidstva. Boj za nový světový řád, za tisíciletou říši, kde nebudou »podlidé« či budou přežívat jenom v roli novodobých otroků, skončil pro Hitlera a jeho věrné porážkou, po které ale zbyly desítky milionů mrtvých, spálená země a nedozírné škody, ze kterých se lidstvo vzpamatovávalo ještě dlouhá desetiletí.
Když nám Spojenci v čele se Sovětským Svazem, který nesl hlavní tíži války a měl i hlavní podíl na osvobození naší země, přinesli svobodu a mír, nebyl mezi normálními lidmi nikdo, kdo by chtěl další války. Až na věčné válečné jestřáby, na ty, co v každém konfliktu viděli příležitost pro své obohacení či posílení vlivu. Až na ty, co jako zásadní ohrožení svých zájmů nevnímali nacisty, kteří koneckonců moc kapitálu taktéž uctívali, ale právě všechny, kteří představovali ke kapitalismu alternativu.
Poválečný svět znamenal zvýšenou prestiž socialistické alternativy, která přispěla zásadně i k nové kvalitě mezinárodního práva a k národnímu osvobození řady zemí. Ale přinesla také ještě větší zuřivost všech odpůrců. Spuštěna byla železná opona. Začaly další války. A začal důmyslný boj o vymazání pravdy o příčinách, obětech i vinících druhé světové války. »Západní demokracie«, které se nesmělo říkat kapitalismus, musela zvítězit, nitky spojující fašismus se západními velmocemi musely být přetrhány, příčinou všeho zla a nejlépe i agresorem museli být ti »divoši z Východu«.
Myšlenky Číňana Sun c’ se staly mantrou: »Nejvyšší umění spočívá v tom, abychom zlomili odpor nepřítele bez boje na bojišti. … Rozkládejte vše, co je v zemi nepřítele dobré. Zapleťte zástupce vládnoucích vrstev do zločinných podniků; podkopávejte i jinak jejich postavení a vážnost, vydávejte je na pospas veřejnému opovržení jejich spoluobčanů… Zasévejte nejednotu a sváry mezi občany nepřátelské země. Podporujte mladé proti starým.« A tato mantra se stala doktrínou i po pádu socialistického bloku, když se jakákoliv země nepoddala Velkému bratrovi, a zejména když měla taktéž své imperiální zájmy.
Agrese, barevné revoluce, vměšování devastovaly zásady již tak ohýbaného mezinárodního práva. Politika dvojího metru pokračovala, vše bylo podřízeno cíli, kdy bylo důležité nikoliv to, kolik krve má kdo na svých rukou, ale zda stojí na správné straně barikády. Salazar, Pinochet, Jelcin byl podporován, ale již ne Kaddáfí, Husajn nebo Putin. Západní bomby v Jugoslávii nosily demokracii, ruské bomby na Ukrajině smrt. Útok na Jugoslávii byl humanitárním bombardováním a rozbití země správné, útok na Ukrajinu a uznání dvou republik ne. Anebo nejnověji – Ukrajina má právo si vybrat svou cestu, Šalamounovy ostrovy ale ne…
»Kdo si nepamatuje minulost, je odsouzen k jejímu opakování,« zní citát George Santayany. Edvard Beneš ve slavném projevu na to navázal: »…na válku z let 1938–1945 se nesmí nikdy zapomenout. A že začnou, o tom buďte přesvědčeni… A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku. Bude to nová reakce, která opět spojí útok na pokrok sociální s útokem na naši svobodu národní a lidskou.« Mají pravdu…
Dnešní vzpomínky na tu válku nejsou tedy jen ohlédnutím do minulosti či důstojným vzdáním památky našim osvoboditelům. Jsou i součástí historického boje o pravdu, o mír, o budoucnost lidstva. A tak bychom na všechny akce měli nahlížet.